Porovnání zájezdů

Dovolená v Karibiku

Dovolená v Karibiku

Přečtěte si příběh naší klientky Jany, která si splnila sen a strávila dovolenou v Karibiku na tropickém ostrově Roatán.

Jak jsme se dozvěděli o Roatánu

Dostávala jsem od naší známé různé odkazy na stránky s dovolenou. Jednou mi můj manžel se slovy: "Ona je fakt blbá, běž se podívat, co zase poslala", ukázal e-mail, kde byl odkaz právě na Roatán. Přiznám se, že jsem o něm nikdy neslyšela, Honduras, Honduras, probíhala mi hlavou mapa Ameriky. Je to v Karibiku!

Začala jsem číst a hltat věty, moře, palmy, exotika....jééé česká vesnička, tady? V Karibiku? No nádhera, pomyslela jsem si, a už jsem se viděla jak balím kufry.

Česká vesnička na Roatánu

Mé nadšení mě opustilo ve chvíli, když jsem narazila na otázku: "Chcete přiletět?" Ta představa, že můj manžel tráví v letadle víc jak tři hodiny...no nic...poletím sama. A čtu dál, ESTA? Biometrický pas nutný, letí se přes USA, dvě mezipřistání, většinou se spí na hotelu v Miami nebo v Atlantě. Další den ráno teprve pokračuješ směr karibský ráj. Trochu mi spadla brada, no nic zítra to přečtu ještě jednou, pomyslila jsem si, ale víc jak rok jsem si na Roatán ani nevzpomněla, až jednou.....

Hurá na Roatán

Ráda sleduji pořady o cestování a když jsem viděla krátký film o Roatánu, bylo rozhodnuto letím na Roatán!

V té době moje dcera studovala a byla zrovna po zkouškách, tak jsme mohli vyrazit. Facebook je docela fajn věc, rychle seženete kontakty na správné lidi. Nakontaktovala jsem se přímo na pana Černého - zakladatel české vesnice na Roatánu. Ten mi zase předal tel. čísla a info na lidi, kteří Vám zajistí letenky, ubytování atd. Takže to nebylo nic náročného. Letenky jsem měla během několika dnů, ubytování jsem si mohla vybrat asi ze šesti volných apartmánů. 

Měla jsem štěstí, že v době,kdy jsme odlétali, letěl i pan Černý se skupinou turistů a zájemci o pozemky v české vesnici. Ano, na Roatánu si můžete koupit vlastní pozemek a postavit si tady bungalov, ať už k pronájmu nebo vlastnímu bydlení čí strávení překrásné dovolené s přáteli.

Pan Černý velmi ochotně celou cestu na Roatán odpovídal na naše dotazy. A že jich nebylo málo. Naše cesta do Karibiku trvala celkem asi 32 hodin, z toho 16 hodin v letadle. Není to tak hrozné, jak to vypadá, protože vždycky letíte přes USA, kde přespíte.

Dobrodružství začalo v Praze 9.1. 2016, ráno v 10:00 odlet do Paříže asi 1 hodina 25 minut, vám cestovatelům to určitě připadne jako nic. Z předpokládaného tříhodinovéhé doby na přestup je rázem šest hodin, tak jste pak rádi,když jste už ve vzduchu a směr Atlanta. Letěli jsme s Deltou, služby na palubě dobré. Na obrazovce v sedale před Vámi je zabudovaná obrazovka, kde vám naskočí kompletní fahrplan několi desítek filmů nebo různé hry. Naskočil tam i čas 10:45, velice rychle tak pochopíte, že je to délka vašeho letu. Věřte, že špunty do uší, klapky na uši a vodku přivítáte s otevřenou náručí. 

Za velkou louží

"Tak jsme konečně tady, už jen kousíček od vysněné dovolené"pomyslela jsem si, když letadlo dosedlo na letišti v Atlantě. Nekonečné fronty u imigračního se naštěstí nekonaly, a tak si jen opakuji tři slova TRANSFÉR a Family business. 

Z batohu lovím pasy a trochu nejistě mávám úředníkovi před obličejem papírem s ESTOU, co kdyby...několik otisků prstů a suneme se dál. Moje anličtina není moc dobrá, ale vím, že se nás budou ptát, co budeme v USA dělat, v tu chvíly přicházím se slovem transfér only, super! Trefa! To chtěl slyšet. Další otázka, co děláte v ČR? "Family business", odpovídám rychle a doufám, že můj výkon tím skončil. Ješte kufry a hurá na hotel a spát, chci spát!!!

S menší nápovědou obsluhy letiště, jak se dostaneme do hotelu Inn holiday, směřujeme na zastávku. Venku je okolo 3 stupňů a fouká. Deset minut je věčnost. Konečně je tady bus, jedeme do hotelu. Cestou musíme ještě jednou přestoupit, ale už se těšíme do postele. Je asi půlnoc, když konečně uléháme v letištním hotelu. Je strašná zima, zapínám topení a těšim se, jak budu zítra zapínat klimatizaci. S úsměvem usínám.

Ráno po snídani, míříme na terminál K. Vypadáme tam trochu ztraceně, hrstka čechů poletujících po největším letišti na světě. Máme čas, tak ještě něco slupnout. Míříme, kam jinam než k čínskému bistru, nejlevnější, rychlé a dobré. V letadle na Roatán dostanete jedno pití a sušenky.....

Konečně přistáváme

Vystupujeme z letadla a už po pár metrech cítíte tu všudypřítomnou vlhkost. Díky ní mají alergici za dva dny vystaráno, senná rýma se nekoná a dobře se dýchá. Ještě než stihneme všichni vystoupit z letadla, spláchne nás desetiminutová sprška. Za pět minut už nepoznáte, že pršelo.

Rychle míříme k pasové kontrole, Jirka řekl rychle! Bohužel nás předběhl hlouček Amerikánů. Postupujeme pomalu. Stojíme přímo u obřího ventilátoru a já cítím, že za chvílku neotočim hlavou. Tlačím se na Američany, prostorově výraznější pán nechápavě koulí očima. Ukazuju na ventilátor a krčím rameny, zdá se, že to pochopil.

   

Kontrola skoro na chlup stejná jako v USA, pas, otisky prstů a pár otázek proč a co tam jedu dělat? Holiday přeci!!!

S velkou radostí vítáme náš kufr, všichni takové štěstí neměli a jejich kufry ještě pět dní létaly mezi Texasem a Floridou. Poslední cesta našeho kufru vede po pásu do nějakého skeneru. Zatím co amerikáni si svoje objemné kufry hází na pás z posledních sil, k nám ochotně přistupuje usměvavý roatánec a ochotně pokládá náž kufr na pás. Asi kouzlo mé osobnosti, pomyslím si a taky se usměju.

Už vidíme Janku. Vždy usměvavá delegátka se na nás okamžitě vrhá a objímá nás jako dlouholeté kamarádky, i když se vidíme poprvé. Je to milé, cítíme se bezpečně. Po vřelém uvítání míříme k půjčovně aut Cono. Auto je tu nezbytně nutné! Skůtr se nedoporučuje, vzhledem ke stavu silnic. Kolo už vůbec ne, pokud tedy nejste zrovna Lance Amstrong. 

Můžete si také objednat Janku, aby Vás zavezla, kam budete chtít, je velice ochotná a ráda Vám ukáže vše krásné na Roatánu.

K půjčení auta musíte mít kreditku, po zkušenostech doporučuji VISA, a také pevné nervy. Vše chvíli trvá. Auto je důležité si pořádně prohlédnout, aby vám popř. nepřišili cizí odřeniny. Na ůčtu je vhodné mít dost peněz, protože vám zablokují depozit po celou dobu půjčení auta. V době naší navštěvy to bylo $ 1000,- platbu za půjčení je nutné provést ze stejné karty. Ještě zakoupíme kartu do mobilu, zastávka v supermarketu Eldon a už frčíme směr Czech village! 

Po cestě do české vesnice začíná pršet, během pár vteřin už stěrače na naší zapůjčené Mazdě sotva stíhají stírat. Pěkné přivítání, pomyslím si, ale déšť je nekompromisní a zesiluje, sotva je vidět cestu. "Kufry", vykřiknu když si vzpomenu, že naše kufry leží na otevřené korbě auta. Ven se ale nikomu nechce. Necháváme kufry jejich osudu a soustředíme se na cestu a Jirkovo auto před náma. Je sotva vidět, a to jedeme v těsném závěsu. Najednou jsem si všimla, že jsme odbočili z hlavní cesty. Tady na Roatánu jsou ve velmi špatném stavu, ale snaží se je opravovat. Konečně vjíždíme do české vesnice a já vidím nápis Georgetown. Vjíždíme gatem číslo 2 a chvilku váháme, jestli vystoupit nebo ještě počkat, až déšť zeslábne. Mrkáme po sobě očima a pak všichni jako na povel, vyskakujeme z auta a míříme za Jirkou do české hospody.

Po jednom kuba libre jsme na kaši, tak hned jak se déšť uklidní, přivítáme Markovu nabídku a jdeme omrknout apartmán. Bereme kufry, crčí z nich voda, jakoby jsme je vytáhly z rybníku. Při pohledu na sráz směrem k našemu apartmánu hned pochopím, co myslel známej tou Anapurnou. Rozvěšuji mokré věci po pokoji a ještě netuším, že většina z nich bude mokrá skoro po celou dobu našeho pobytu. 

Usínáme velmi brzo. Únava se dala čekat a jet-lag to jen doplnil. Je ještě tma, když mě budí déšť, který bubnuje na střechu a listy palem. Zjišťuju, že jsem vyspaná, a to ještě nejsou 4 hodiny ráno. "Bezva", pomyslím si a jdu se napít. Hledím z okna, je tma. Znovu si lehám v naději, že ještě usnu. Poslouchám, jak prší a vnímám každou kapku, je to něco jiného než u nás. Otáčím se sem a tam. Za hodinu se budí ptáci a začíná koncert. Něco takového jsem neslyšela ani v zoo. Vstávám a jdu dělat snídani. Dcera mi nadává, co jako blbnu, ale už je vyspaná taky. A tak v půl šesté snídáme na terase našeho apartmánu. První snídani si pořádně užíváme.

Roatán

Těšíme se na první výlet do srdce Roatánu. Slyšíme kroky a nějaké hlasy, hledím z terasy a dole se už procházejí dva novomanželé, kteří s náma včera přiletěli a máme s nima půjčené auto. Domlouváme se a za hodinu sedíme v české hospodě s Jankou, která nám dává tipy na různé výlety. Taky se jdeme podívat k Jirkovi do domu, spíš je to vila, jedna z nejhezčích, co jsem kdy viděla. Výhled z terasy vás uchvátí.

Počasí se umoudřilo, tak balíme pár věcí a hurá na výlet. Hlavně pitnou vodu s sebou! 

Kokosy na kokosy

Naše první cesta vede na Pay Bay. Prázdné pláže na východě ostrova, lemují kokosové palmy. Nedá nám to, nějaké kokosy natrhat. Není to zrovna jednoduché, a tak se chvilku popichujeme, kdo bude koho držet a kdo bude trhat. Nejsme si úplně jistí, jestli se to vůbec může. Po vyzkoušení několika atletických pozic, jak dosáhnout na kokos, zjišťujeme, že o kousek dál se jich plno válí jen tak, po pláži. Nadšeně je sbíráme, zatím nikoho nenapadlo, jak se do nich budeme dostávat. Naše korba na autě se pomalu plní: limety, kokosy, banány...

"Jde se plavat", dostává za chvíli někdo nápad a všichni čtyři se vrháme do vody. Moře je trochu rozbouřené, ale nikomu to nevadí, voda je příjemná, a tak řádíme ve vlnách. Sem a tam jsou řasy, ale je to tvář východní části Roatánu - bez turistů, krása a klid.

Velmi příjemná je potom návštěva místní restaurace, kde každý slupneme malý oběd a pořídíme několik fotek z překrásné vyhlídkové terasy. Cestou zpět zastavujeme na Diamond Hill, kde máme sraz s Jirkou. Tady se bude stavět další česká vesnice. Novomanželata nadšeně Jirku poslouchají, mají totiž zájem o pozemek. Obdivujeme Jirku s jakým zájmem všechno popisuje, objasňuje a odpovídá na všechny dotazy.

Opouštím naši skupinku a jdu omrknout příjezdovou cestu, která se začíná plnit kravičkama. S údivem je pozoruji, jak jen tak postávají, požvykují nebo se jen lenošně povalují uprostřed cesty. Po nějakém pasáčkovi ani vidu. To by mě zajímalo, jak se dostaneme domů?

Druhý večer na Roatánu si slibujeme, že nepůjdeme spát se slepicema a vyrážíme do české hospody na drink a na pokec. Než vylezeme "Anapurnu" jsme zadýchaní jak Železnik po Velké pardubické. Za tři dny budeme mít ten kopec natrénovaný a budeme to vybíhat jako by nic pomyslím si. Bohužel, ani po týdnu natrénováno nemáme.

V hospodě jsou skoro všichni z české vesnice a panuje tady skvělá nálada. Jirka přinesl kytaru a hraje. Přitom si něco pobrukuje, neslyším co, protože kolem dvacet lidí nahlas brebentí. Zítra pojedeme na West End s Jankou a jejím klientem, který se veze.

   

Ještě není ani osm večer, když se mi začínají klížit oči a zívám. Po cestě k apartmánu si plánujeme, že pustíme nějakej film, a tak půjdeme později spát.
Marně přemýšlím jestli cesta po "Anapurně " je lepší nahoru nebo dolů. Brzdit zadkem taky není nejlepší. Fakt dobrý nápad si vzít žabky, když je po dešti a na cestě jsou banánové a jiné listy, to jedete zaručeně až k apartmánu. Ještě jsem v koupelně, když dcera vybírá film z ipadu. Hlavně něco odpočinkového, něco u čeho se nemusí moc myslet, říkám jí. Vybírá nějakou českou komedii. Uvelebujeme se v posteli a já ještě zapínám světlo proti komárům, pro jistotu. Když se probudím, svědí mě nohy i obličej. Rozsvěcím lampičku, koukám na hodiny,jsou tři ráno, ipad se válí vedle mě na polštáři, dcera neví o světě a vesele si pochrupuje. Bezva, z filmu si pamatuju asi deset minut. Ale dnes večer to už určitě klapne.

Tenkrát na západě

Přehrabuju se v hromadě vlhkých hadříků a hledám něco na sebe. Jedeme přece na západ, tak ať nedělám ostudu. Dcera na mě hledí s vyvalenýma očima a zívá, jako by vůbec nespala. "Pohni kostrou", napomínám ji, "nebudou na nás čekat". K mému překvapení jsme zjistili, že my čekáme na ostatní.
Konečně vyrážíme. Marek nám hlásí, že viděl ráno proplouvat nějaké cruisery kolem české vesničky, tak,že budeme mít na plážích společnost. Janka s klientem už stojí na gejtu, tak jsme všichni.

První zastávka je v Los Fuertes v nějakém sekáči. Těm, co nemají kufry, a tím pádem ani plavky se zastávka líbí a vyráží na nákupy. My se přidáváme. Za pár minut zjišťuju, že plavky jsou tady k dostání jedině na ploché asiatky a já bych si musela sešít tak troje košíčky k sobě. No nic,počkám venku. 
Klient od Janky sedí v autě a vypadá jak jelen v říji, nepřijel sem nakupovat, ale na rekreaci, dodává , když se Janka konečně zjeví ve dveřích, ta ho má zjevně plné zuby už ze startu. Ani se ji nedivím,on byl problémovej už během letu.

Pokračujeme v jízdě a míjíme supermarket, letiště a vše si se zájmem prohlížíme. Dnes celý ostrov zalilo slunce - tak vypadá KARIBIK, pomyslím si.

"Teď se nadlábneme", hlásí Janka, když přijíždeme na pláž a vede nás k malému stánku s občerstvením. Oběd je asi za 140 lempir (140 Kč), pro dvě osoby. Kuře,ryba, rýže fazole a hromada zeleniny. Objednáváme oběd a vrháme se rychle do moře.

Zanedlouho se ke stolkům začínají stahovat pouliční psi. Pro nás to znamená, že je hotový oběd a plaveme zpět. Po plavání nám vyhládlo, tak slupneme oběd jedna dvě. Kostičky od kuřat dostanou pejsci a spokojení jsou všichni. Na dotaz ohledně piva, ukazuje prodavač směrem k malému marketu přes ulic. Kluci vyráží pro pivo a my zatím platíme oběd. Vytahuju dvě padesátky a zbytek dopočítávám v bankovkách hodnoty jedna lempira. 

Roatán

Jsou pěkné, červené,papírové,proč nemáme papírové koruny? Prohlížím si je a zapomínám počítat, tak znovu. Na prodavače jdou pomalu mrákoty a přerušuje moje počítání asi u dvacáté lempiry "OK,OK. gracias". Trochu si vyčítám, že jsem nechtěně prodavače připravila asi o 20 lempir. Janka mě ujistila, že mu to určitě chybět nebude.

Zbytek odpoledne korsujeme pobřežní promenádou. Okolo jsou barevné domečky, hospůdky a obchody se suvenýry.

Než jsme přiletěli na Roatán, četla jsem nějaké info, jak to tu chodí. Proto mě ani moc nepřekvapilo, když jsme zastavili na křižovatce a na korbu auta nám naskákalo pět místních dělníků i s mačetama. Novomanželata byla trochu v šoku, ale po mém vysvětlení, že je to tady normální jsme pokračovali v jízdě. Většina místních nevlastní žádný dopravní prostředek, nepotřebují ho. Do práce i z práce je vozí hodní turisté, kterým pak zaklepou na okýnko, když chtějí vystoupit, slušně poděkují a rozloučí se. V konečné fázi z toho máte velice dobrý pocit a už se těšíte na další stopaře. Když nás místní po pár kilometrech opouštějí, zjišťujeme, jestli nám nenechali alespoň jednu mačetu. Ještě se nám totiž nepodařilo dostat do kokosů, které jsme ukořistili na Pay Bay.
Musíme to vymyslet. Při představě, jak zápasíme s mačetou a máme potom o několik prstů míň, je dobře, že si nářadí vzali s sebou. Další zastávka je v supermarketu Eldon's. Nápad, že si něco uvaříme, nebyl moc dobrý, jak se také později ukázalo. Nakupujeme. Většina potravin pochází z USA a je zde velký výběr. Bereme si kuřecí stehýnka a už je vidíme dozlatova ugrilovaná. Bereme taky rum, kolu a limety, bude večírek!

   

Po cestě do české vesničky, se ještě zastavujeme v restauraci s vyhlídkou. Jmenuje se u Cala. Docela malá restaurace Vás překvapí. Velký výběr nápojů ryb a mořských plodů. Specialita je tady humr. Objednáváme si drink a jen se olizujeme, když kolem nás prochází číšník a nese krásně naservírované ryby. Tady
nejsme naposledy. Než odejdeme, z vyhlídky zahlédneme cruise, jak vyplouvá z přístavu Mahogany Bay. Všichni hledíme směrem, kterým mořský obr
odplouvá, ale nezávidíme těm lidem na palubě, oni určitě závidí nám, protože strávit půl dne na Roatánu, jako by tady ani nebyli...

Marble Hill Farms

Ráno po snídani vyrážíme na Marble Hill Farms. Tady je škola potápění,s českým instruktorem. Marek tady už nějakej pátek bydlí se svoji ženou Janou a s malou holčičkou. Mají tady ubytování a restauraci. Každou středu tady hraje hudba, zpívá se a tancuje. Moje dcera a novomanželata mají zájem o zkušební ponor. Já se držím zpátky, nebudu se raději pouštět do větších akcí, vystačím si se šnorchlem. Než vyrazíte na ponor, je potřeba vyplnit dotazník o zdravotním stavu, může se u toho člověk i pobavit. Na Markovu otázku, jestli měl někdo z dotyčných nějakou operaci uší, moje dcera hbitě zareagovala: "jo,mně je šili k sobě". "To se nepočítá", směje se Marek a pokračuje se dál. Zkouška brýlí, neoprenu, vesty, masky.....je toho hodně. Než vyrazí do vody, mám za sebou dvě hodiny šnorchlování u nedalekého útesu. Nádhera!!!

 

Velké a malé ryby, krásné langusty a spousta korálů. Když se nabažím podmořského života, vidím, jak pro potapěče přijíždí loďka, která je poveze k většímu útesu na širé moře. Marek mi nabízí, ať jedu s nima, jeho nabídku přijímám. Jsme už skoro na místě, když se začíná zvedat vítr a dělají se vetší vlny. S naší kocábkou to docela mlátí, ale potápěči směle skáčou do vln. Já taky vyskakuju a s hlavou ponořenou pozoruju jejich ponor. Je to super pohled, i když jsem jen na hladině.

Pozdě odpoledne toho máme plné kecky a pořádně nám vyhládlo. Jsme rádi, když se dobelháme k Markovi do restaurace. Tady už je plno, půlka české vesnice i s Jankou a jejím vždy problémovým klientem, Jirka a pár Američanů. Hledíme do jídelního lístku a máme pocit, že ho zvládneme sníst od shora dolů. Začínáme gulášem, je vynikající, musí být, kuchař je Čech! Honzík je tady jen pár měsíců, ale vaří výborně. Sluníčko začíná pěkně pařit a my se začínáme rožnit. Pokračujeme domácím hambáčem, o který se málem pobijeme a končíme rybou. Ta, dělaná v alobalu s grilovanou zeleninou byla taky super. Posloucháme hudbu, popíjíme a den skvěle pokračuje. Je čas na malou procházku po mísní zahradě. Všude okolo rostou ovocné stromy, orchideje, ananasy, banány, palmy, je tady ticho a příjemný chládek. Ovoce se tady nejen pěstuje, ale dělají se z něho vynikající džemy. Ty můžete v restauraci ochutnat a koupit si je. Také jsem nakoupila a dovezla domů jako suvenýry.

Kuře na plynu

Společně hledíme na plynovou troubu v našem apartmánu a marně přemýšlíme, jak se zapaluje. Očividně v ní ještě nikdo nic nepekl. Máme strach, aby naše premiéra neskončila katastrofou, tak voláme na pomoc novomanželata. Po půl hodině zápasu s troubou se nám konečně kuřecí stehýnka začínají grilovat. Čekání na večeři si jdeme zkrátit posezením na terasu. Načínáme rum a probíráme dnešní zážitky. Když se vracíme zpět, je cítit plyn. Otvírám troubu. Plamínek nehoří a kuře se tváří stejně, jako když jsme ho tam vložili. Před očima mám v té chvíli scénař k filmu" Jak zlikvidovat amartmán v Karibiku". Hodinu větráme plyn a víme, že večeřet se dnes už nebudeme. "Šak čo tu robíťě? boha jeho!!!" Huláká na nás Janka, která jde zrovna okolo a dostává záchvat smíchu. "Tu jste na dovolenke, tak sa vybodnite variť." Moje řeč, říkám si a vracíme se na terasu k rumu. Tím nemužeme nic zkazit. Později, přece jen kuřecí stehýnka dopékáme. Opojené plynem a alkoholem jdeme spát asi v deset, což je úspěch. V noci mám noční můru z našeho pečení a jdu asi dvakrát kontrolovat troubu. Ještě k ránu se probudím a v paměti mám sen, jak apartmán vyletěl do povětří a nás pak zavřeli. Poslední naše vaření na Roatánu byla polévka ze sáčku a čaj.

 

Brzy budeme pokračovat... :-)